Deprese

Deprese je nejčastěji diagnostikovanou poruchou nálady. Její projevy se můžou lišit od případu k případu.

Většinou si ji představujeme jako silný smutek, ale velmi často postižení popisují deprese jako pocit prázdnoty, neschopnost cítit a užívat si běžné radosti života. K dalším příznakům patří ztráta motivace, úzkost, vztek, poruchy spánku a chuti k jídlu, problémy s koncentrací a pamětí či fyzické symptomy jako bolesti svalů či hlavy. Přes to všechno se vine linka pocitu bezvýchodnosti, člověk nevidí žádné řešení své situace. 

Jeden z výkladů říká, že objevuje jako výsledek snahy psychiky ochránit se před zraňujícími emocemi. Mohou se objevit myšlenky na sebevraždu, která se zdá jako poslední možné východisko. 

Stres

Když je na nás kladeno spousta nároků, prožíváme to jako tlak, který se projevuje v těle celkovou aktivací a napětím, které nám mají pomoct vypořádat se výzvami. Každý máme laťku nastavenou odlišně, za kterou je vnímaná zátěž na nás už moc velká a kdy máme pocit, že je nad naše síly. 

Zatímco krátkodobá zátěž v situacích, kdy vnímáme, že máme dost sil, bývá motivující a může nás rozvíjet, je-li příliš velká nebo příliš dlouho, vyvolává pocit, že jsme zahnáni do kouta a nevíme jak dále. Z výzvy se stává ohrožení. 

Podobně i chybějící vnější tlak, jako například při dlouhodobější nezaměstnanosti, může být stresující, protože získáváme pocit, že se nám věci vymykají z kontroly. Psychoterapií je možné najít cesty, které nám mohou pomoci se stresem pracovat. Často se jedná o kombinaci vnějších příčin, našeho subjektivního vnímání a způsobů, jak se nimi vypořádáváme.

Úzkost

Mezi nejčastější charakteristiky úzkosti patří: pocity nervozity, nejistoty, rozechvění, problémy se soustředěním. Úzkost je často doprovázena svalovým napětím, vysokým tlakem, staženým žaludkem a fyzickou nevolností, která může vést k pocitu na omdlení. Je velice podobná strachu a pocitu ohrožení, zatímco jejím opakem je uvolnění a pocit bezpečí. 

Úzkost je neurčitější a jde o obecnější napětí časově hůře definovatelné než strach, který se vztahuje ke konkrétním situacím či věcem. Její přítomnost značí, že prožíváme nějakou situaci (i dlouhodobější) jako stresující, v níž tělo se připravuje na obrannou reakci na nebezpečí - na boj nebo útěk. 

Rodičovství

Nízké sebevědomí

Sebevědomí nám ukazuje, nakolik si připadáme jako hodnotní, hodni respektu a sebejistí. Tedy jak si troufáme čelit výzvám a nejistotě. 

Nízké sebevědomí je spojené s pocity studu, pochybností a negativním sebeobrazem. Takto vzniklé negativní představy o sobě často odrážejí typ zpětné vazby, jaké získává člověk od dětství od důležitých osob, a projevuje se v různých oblastech života, od práce po vztahy. Můžeme si to ho představit jako zkreslující brýle, skrze které je vše, co děláme, prezentováno v náš neprospěch a ukazuje na naši nedostatečnost a neschopnost. 

S tématem nízkého sebevědomí se však dá v rámci terapie pracovat tak, aby člověk našel sebepřijetí a zdravější přístup k sobě samému a žil tak plnější život. 

Trauma, zneužívání

Silný negativní zážitek, ať už  jednorázový, jako dopravní nehoda, nebo dlouhodobý proces, jako je týrání či zneužívání, může vést k tvorbě traumatu. Trauma vzniká v důsledku zahlcujícího stresu, který trvalým způsobem narušuje psychiku. 

Trauma si můžeme představit jako silný paměťový zážitek, který značně ovlivňuje vnímání ostatních situací, do kterých máme tendenci si promítat minulá zranění. Znakem traumatu je opakované prožívání psychických i fyzických stavů, jaké souvisely s původní traumatizující situací. Někteří lidé popisují tzv. flashbacky, živé obrazy, které jsou spontánními vzpomínkami na zraňující situace. Oběť cítí neurčité napětí, kdy je člověk jakoby ve střehu před možným nebezpečím. Trauma se může projevovat nespavostí, nepřiměřenými úlekovými reakcemi nebo disociací, tj. odpojením se od emočního a tělesného prožívání, při kterých se člověk se cítí prázdný. Na tom, zda se u někoho rozvine trauma, nebo ne, se podílí řada vlivů, od temperamentu, přes dostupnou podporu, po zvládací mechanismy, jakými je aktivní hledání pomoci. 

Vztahy a samota 

Lidé jsou sociální bytosti. Ano, někdo se považuje za většího samotáře a jiný je více společenský. Rodíme se jako zcela závislí na péče dospělého, mnohem déle než je to u jiných živočichů běžné. Žijeme ve světě, kde jsou činnosti jednoho propletené s činností jiných. Blízké vztahy, porozumění, sdílení, láska, to vše jsou city a prožitky, které jsou pro prožívání plného života zásadní. Proto dlouhodobé osamění prožíváme tak tíživě. 

Do vztahů se však promítají i negativní stránky našich bytostí. Ať už to jsou vnitřní pochybnosti, nedůvěra, rivalita nebo žárlivost. Ti, kdo jsou nám emocionálně nejblíž nás proto také dokážou i hluboce zranit. Otevíráme před nimi svá nejcitlivější místa, ukazujeme to nejlepší a někdy i to, za co se stydíme. Do vztahů se nám promítají negativní vzorce, které jsme převzali ze vztahů ve své rodině. Odhalením těchto vzorců v terapii je můžeme prozkoumat a zjistit, co nám chybí a jaké možnosti nabízí reálný svět k naplnění našich potřeb. 

Dětská psychologie

Produktivita práce

Současná doba klade na člověka velmi odlišné požadavky od toho, s čím se potýkali naši dědečkové a babičky. Díky technologiím můžeme být v téměř okamžitém spojení takřka s celým světem. Množství informací, které se na nás valí, je mnohem větší, než jak tomu bylo kdykoli v minulosti. To klade zvýšené nároky na naši pozornost, rozhodování a práci s časem. Fenoménem současnosti je prokrastinace. Otázky toho, jak si vybírat a jakými cestami jít ve vztahu k neustále se proměňujícím nárokům pracovního světa, jsou velmi palčivé. Vyžadují motivaci, odhodlání a znalost vlastního směru. Lze s nimi pracovat ujasněním si vlastních jádrových potřeb a přání a také každodenní všední prací s návyky, které nás mohou brzdit, stejně jako pohánět kupředu.  

Truchlení, smrt

O člověku se říká, že je to jediný tvor, který si je vědom vlastní smrtelnosti. S různými formami konců se setkáváme v průběhu života v různých formách, avšak rozloučení se s nejmilovanějšími a nejbližšími je obzvláště bolestné. Truchlení může mít různé fáze, které se mohou jako ve spirálách vracet a proměňovat, a u každého s jinou intenzitou a délkou. Některá loučení jsou také těžší než jiná. Zejména pokud byl náš vztah komplikovaný, plný zranění a neuzavřených témat, může se v člověku mísit spousta protichůdných pocitů, které rozloučení znesnadňují. 

Vyhoření

Práce, která nás dříve bavila a naplňovala, teď vyvolává nechuť a odpor. Cítíme se bez energie, na práci vidíme hlavně to negativní, snadno nás něco rozčílí a jsme nevýkonní. Jsme vyhořelí. Může se projevit také pocity bezmoci, sníženým soustředěním a problémy se spánkem, hovoří se proto s podobností s depresí. Vyhoření se často vyskytuje u pomáhajících profesí, do nichž lidé vchází plni odhodlání zlepšovat svět. Jako důvody vyhoření se uvádí dlouhodobé přepracování, rozpor mezi posláním pracovní pozice a konkrétní každodenní pracovní náplní (zklamaná očekávání), příliš mnoho nároků při nedostatků podpory a zdrojů. Důležitým aspektem, jak s vyhořením pracovat, je dbát na odpočinek a relaxaci a hledání způsobů, jak získat větší pocit kontroly a vlivu, který ve své práci vnímáme, že máme na své okolí. 

Existenciální témata

Výrazné změny a ztráty nebo také vykročení ze zajetých kolejí a životní milníky mohou vyvolat pochybnosti o tom, kam směrujeme a jaký je vlastně smysl toho všeho. I někdo, pro koho tato témata nejsou ničím novým, jimi může být znovu zasažen. Náročné bývá zpochybnění dosavadních způsobů života a uvědomění si relativity, která rozostřuje významy našeho místa ve světě, vztahu k němu a k ostatním lidem. Někdy je to jako slepá ulička, místo zastavení, které ukazuje věci i nás samé z jiné perspektivy. Je to zároveň také hluboce lidská zkušenost a příležitost nacházet nové odpovědi. 

Seberozvoj

Někdy máme pocit, že i když je všechno vlastně v pořádku, něco nám chybí. Nebo se o sobě chceme dozvědět více, dále se rozvíjet. Pro někoho to je o posilování schopnosti asertivního jednání a sebeprosazení, u někoho je naopak tématem kontaktování se se svými emocemi. Stává se také, že ačkoliv jsme v životě dosáhli, co jsme si přáli, máme najednou pocit, že dosažené cíle ztrácí význam. Nebo že žijeme život, který si pro nás přáli naši rodiče nebo jiné důležité osoby, ale nevíme, co vlastně chceme skutečně my. V terapii lze také najít vlastní autenticitu a hravost.